O žížale Natálce (napsal Tomáš Batěk)

(Pohádka pro děti do 4 let) 
Za dalekými horami, hlubokými lesy, za mnoha řekami, v pustnoucí pustině byla vyprahlá země, plná kamení a písku. Bylo tu takové teplo a horko, že než spadla občasná kapka z nebe na zem, většinou se vypařila. Jednoho dne se prohnal touto zemí obrovský hurikán, který po sobě nezanechal nic, protože v této zemi vlastně nic ani nebylo. Ale přeci jen něco zůstalo a to byla nešťastná velká žížala Natálka, která tu z čista jasna dopadla na zem a udělala – buch a žuch. Rozplácla se tu na písku, jako sněhová koule o stěnu baráčku, zaryla svůj nosánek do písku, vynořila se a říká: „pfuj, to je ale hnus!“. Oklepe se jako veverka, podívá se doleva, doprava, dolů a nahoru a vidí jen písek, nebe, slunce a svůj stín. Jinak nic. Zalomí očima a praví: „pane bože, no to je na prdíky“. Rozvalí se na písku, přemýšlí, co bude dělat a jak se odsud dostane.

„Jauvejs“ vyskočí do pozoru „toto pálí, toto pálí!!!“ běduje na horkém písku, které rozpálilo sluníčko, a poskakuje sem a tam.

Když v tom najednou se na nebi objevila prve tečka, pak čárka a najednou velkej čáp. Již delší čas nepapal a v bříšku mu škrundalo, až ho to bolelo u srdíčka. Tu najednou vidí žížalu, jak poskakuje po písku, očíčka se mu rozzáří a letí hnedle k ní. Jak tak letí blíž a blíž, žížalu pohltí stín jeho křídel, žížala Natálka se podívá nahoru na nebe, a v tu chvíli čáp dosedne a chystá se žížalu sežrat.

„Žížalo, mám hlad, a chci tě sežrat“ povídá a udělá jeden krok k ní.
Žížala se na něj podívá (si děláš srandu), zalomí očima a praví „to nemáš vychování čápe, to tě doma neučili, že pokud něco chceš, máš nejdříve pozdravit!“. Čáp se lekne, protože nečekal takovouto reakci a odpoví.

„Nazdar Žížalo, jsem čáp Josef, mám hlad, chci tě sežrat“ praví a opět udělá krok blíž. Žížala polkne, chvilku mlčí a najednou dostane nápad, usměje se a praví:

Pocity (Tomáš Batěk)

Zima
vkrádá se do ubíhající krajiny
 zápasí s mlhou na skle

 v autobuse dětské prstíky
 nanáší pocity

            slunce co září

 v okamžiku  mizí
 pod výdechy

Cílená reklama v 21. století (Fejeton)

Snad mi čtenáři prominou úsudek, že většina z nich (stejně jako já) tráví své tiché večery s televizními pořady. Na tom není nic špatného. Svůj čas si určujeme stejně sami. Mnozí z nás si jistě pamatují doby krátce porevoluční, kdy se v televizi začala také ve větší míře prosazovat reklama. Nejprve jako výplň mezi a později (s příchodem komerčních stanic) jako součást různých pořadů. Pamatuji si, jak mé rodiče, strýce, tety, babičky kolem rozčilovala frekvence reklam ve vysílání, zvláště pokud si chtěl někdo z nich na video nahrát film nebo dokument. Technika nebyla úplně nejlepší v porovnání s dnešní dobou a tak přetáčení tam a zpět a hledání vhodného okamžiku k navázání na reklamní pauzu byl mnohdy nadlidský výkon. Zvláště, pokud jste na VHS kazetě měli již cosi nahráno a těch devadesát minut na zaplnění zbývalo. Jenže právě reklama byla schopna Vám natáhnout film i o desítky minut a tak se devadesát minut mohlo protáhnout i na sto dvacet. Videokazeta se pak zastavila a Vám nezbývalo než úpět a řvát. Časem se valná většina z nás sžila s reklamou a tyto filmové pauzy i častěji využívala k užitečným činnostem – např. k odchodu na toaletu nebo vykradení lednice. Ale pocit otrávenosti a manipulování převládal a myslím i nadále převládá.

Večer Totemu v Malostranské besedě

Čtvrtek 17.2. 2011
Malostranská beseda

Po delší době se Totem navrátil zpět do Malostranské besedy. Že to byl zajímavý večer, můžete posoudit z fotek, které jsem tu pro Vás vložil.

Fotografie z akce:

Akce Totemu_Malostranská_beseda_17_2_2011

Autorské čtení povídek v podkroví pražské Jindřišské věže

Pondělí 21.února 19.00

Jindřišská věž

Tentokrát jsem zavítal do Jindřišské věže, kde se konalo autorské čtení povídek z literárních serverů Totem.cz, Pismak.cz, Literra.org ad. Nálada byla veselá i přes krutě hlodající zimu. Většina autorů se prezentovala na profesionální úrovni, neb z větší části se jednalo o "zajeté značky" literárního nebe (jmenovat nebudu, abych na nikoho nezapomněl) :-). Jakousi příjemnou hudební vsuvkou pak bylo vystoupení písničkáře Vítka Eliáše. Za velikou škodu však těchto autorských čtení považuji neúčast amatérských nebo začínajících autorů, kteří snad z ostychu se těchto čtení záměrně neúčastní. Z tohoto důvodu jsem se já, jakožto naprostý amatér a začínající autor této úlohy zhostil, jak můžete vidět na některé z fotografií :-) Hodně štěstí!

Fotografie z akce:

Autorské čtení povídek v podkroví pražské Jindřišské věže

Václav Chochola, Jindřich Jůzl a Markéta Mališová v Domě čtení

Středa 9.února 18.00
Dům čtení
Ruská 192, Praha 10

Večer Nakladatelství Odeon.

Původně plánované setkání s Arnoštem Lustigem bylo z důvodu nemoci zrušeno. Dílo pana Lustiga představila Markéta Mališová, která se i obstojně zhostila čtení z jeho vydané knihy. Jindřich Jůzl nám vyprávěl o historii Nakladatelství Odeon a také zde představil ediční plán. Václav Chochola se nám představil jako autor tří doposud vydaných knih (např. Jako vrána na Beckhama). Na závěr setkání proběhla skromná diskuze.

Fotografie z akce:

Václav Chochola, Jindřich Jůzl a Markéta Mališová v Domě čtení

Babička (srovnání smutku a radosti na příkladu smrti)

Pavla seděla tiše v obřadní síni vedle matky a zírala na tu rakev s babičkou obsypanou bezpočtem květin a věnců, s kondolenčními hesly prodávaných v nedalekém květinářství. Přemýšlela. Když se s matkou pokoušela vybrat ten nejlepší věnec, prodavačka mluvila o babičce jako by žila (nejprve zjistila o koho jde) a ne ležela v rakvi, stále jen dokola opakovala „To by se babičce líbilo“ a to TO, zdůrazňovala a matka tu a tam kývala hlavou a byla skoupá na odpověď, neboť co může být tak dokonalé pro babičku, matku mé matky, předchůdkyni mého života? U pokladny pak matka stála, Pavla platila a za ní v řadě svírali věnce další lidé pro mrtvé, nebo které snad dopředu za mrtvé již považovali. Původně na prodavačku uvnitř sebe plivala vztek, jak může být její veselost a prostá slova vhodná k tomuto okamžiku, však záhy ji chápala. Těch mrtvích a slz zasypávalo její mozek a obranou byla jen veselá zeď. Celý den tu stála a z podlahy stírala jen žal. A onen žal se časem stal čistou formalitou, jako ranní čištění zubů, nebo vysedávání u televize. Zazvonil telefon a prodavačka se Pavle a matce omluvila. „Je to prý nutné!“ a vzala si sluchátko k uchu. Obě tu pak stály nehnutě, za sebou v řadě stejně odevzdané lidi. Pavle cukalo v obličeji, zvláště když prodavačka řekla komusi miláčku a začala se hihňat. Ta neuvěřitelná ironie života. Dvě různé cesty. Život a smrt. Pavla se nervózně pohnula a prodavačka náhle ukončila hovor slovy „Papa, zavolám později, mám tu narváno!“ Omluvně, však s cvikem se podívala na Pavlu, matku a ty ostatní v řadě a pronesla „Syn se bude pozítří ženit!“ Zavládlo ticho. Pavla zaplatila, a když vycházely z květinářství, ještě se otočila, aby stihla říct „Blahopřeji Vám a nashledanou“. Prodavačka s úsměvem odpověděla „Děkuji Vám a upřímnou soustrast“.

Otec (Napsal Tomáš Batěk)

   Když vešli do místnosti jeho otce, ležel na posteli a spal, alespoň v tomto okamžiku zdál se naprosto klidným, snícím s úsměvem na tváři. Do místnosti našlapovali potichu a lehce, aby se otec nevzbudil. Otec však nedýchal a byl mrtev. Přikrývka, pod níž ulehl, se nevzdouvala a klesala, jen pokryla tělo jako rakev hlína. Vedle postele na nočním stolku ležela kniha, táž kniha s níž usínal kdysi Petr. U ní stála nedopitá sklenice vody. Místnost jeho dětství zaplnilo ticho. Tam kde vládl smích, křik či slova, nebylo nyní nic. Přitom vnímal jak místnost je plná minulosti, od podlahy ke stropu plna slabik, vět, příběhů. Pohltilo ho zoufalství, cítil obrovský tlak ve spáncích, dusil se a přestával klidně dýchat. Tvář mu drásaly rýhy slz. Žena ho uchopila za ruku a on ji bezbranně následoval. Prudce rozhrnula záclonu a sklenici s vodou převrhla. Tekutina dopadla na tvář otce. Nereagoval a v klidu odpočíval. Žena zalomcovala klikou než konečně povolila okna a Petr se vyklonil ven. Hlasitě dýchal a vzlykal. Žena z kapsy svého kabátce vytáhla kapesník a otřela tvář Petrova otce. Lehce mu nadzvedla hlavu a otočila polštář mokrou stranou dolů, přečísla prošedivělé vlasy. Neznala ho. Petr nikdy nemluvil o svém životě a rodině. Když naléhala, prosil ji, když naléhala více odbyl jí slovy. „Podstata mého života leží v tobě“ říkal, pak ji přitáhl k sobě a vášnivě líbal. Věděla to, cítila z jeho pohybů a slov štěstí. Zapomněla, aby on mohl časem zapomenout. Hluboce se mýlila. Osud je vařící sprcha na těle člověka. Hleděla na něho jako tenkrát, jen nenaléhala. Naléhal osud a Petr promluvil. Mluvil do krajiny jako ke zpovědníkovi, zády k ní, snad se snažil tu tíhu minulosti propustit větru, který část jeho slov odvanul pryč.