Otec (Napsal Tomáš Batěk)

   Když vešli do místnosti jeho otce, ležel na posteli a spal, alespoň v tomto okamžiku zdál se naprosto klidným, snícím s úsměvem na tváři. Do místnosti našlapovali potichu a lehce, aby se otec nevzbudil. Otec však nedýchal a byl mrtev. Přikrývka, pod níž ulehl, se nevzdouvala a klesala, jen pokryla tělo jako rakev hlína. Vedle postele na nočním stolku ležela kniha, táž kniha s níž usínal kdysi Petr. U ní stála nedopitá sklenice vody. Místnost jeho dětství zaplnilo ticho. Tam kde vládl smích, křik či slova, nebylo nyní nic. Přitom vnímal jak místnost je plná minulosti, od podlahy ke stropu plna slabik, vět, příběhů. Pohltilo ho zoufalství, cítil obrovský tlak ve spáncích, dusil se a přestával klidně dýchat. Tvář mu drásaly rýhy slz. Žena ho uchopila za ruku a on ji bezbranně následoval. Prudce rozhrnula záclonu a sklenici s vodou převrhla. Tekutina dopadla na tvář otce. Nereagoval a v klidu odpočíval. Žena zalomcovala klikou než konečně povolila okna a Petr se vyklonil ven. Hlasitě dýchal a vzlykal. Žena z kapsy svého kabátce vytáhla kapesník a otřela tvář Petrova otce. Lehce mu nadzvedla hlavu a otočila polštář mokrou stranou dolů, přečísla prošedivělé vlasy. Neznala ho. Petr nikdy nemluvil o svém životě a rodině. Když naléhala, prosil ji, když naléhala více odbyl jí slovy. „Podstata mého života leží v tobě“ říkal, pak ji přitáhl k sobě a vášnivě líbal. Věděla to, cítila z jeho pohybů a slov štěstí. Zapomněla, aby on mohl časem zapomenout. Hluboce se mýlila. Osud je vařící sprcha na těle člověka. Hleděla na něho jako tenkrát, jen nenaléhala. Naléhal osud a Petr promluvil. Mluvil do krajiny jako ke zpovědníkovi, zády k ní, snad se snažil tu tíhu minulosti propustit větru, který část jeho slov odvanul pryč.

Moje kresby (fix) - Deprese a svoboda (Autor Tomáš Batěk)

Soubor kreseb vzniklých v roce 2006 v průběhu mé rehabilitace v lázních Velichovky. Jednotlivé kresby jsou založeny na mé momentální náladě a psychickém stavu, který se v průběhu mé rehabilitace často měnil. Proto jsem tomuto souboru dal název Deprese a svoboda.

Cesta - Autor: Tomáš Batěk

Deprese: Autor: Tomáš Batěk

více kreseb: zde

Nad platy (nejen) ústavních soudců

Ústavní soud zrušil plánované snížení soudcovských platů o čtyři procenta, které připravil kabinet premiéra Nečase v rámci úsporných škrtů a reforem. Ústavní soud konstatoval, že plat soudců musí být stabilní a nelze jej snižovat. Podnět k přezkoumání čtyřprocentního snížení platů dal ústavním soudcům Městský soud v Brně po žalobě jednoho z jejich soudců. Podle městského soudu je snížení platů útokem na soudcovskou nezávislost. Je zvláštní, že se zde soudci ohání nezávislostí soudu závislou na výši jejich platů. Podle této logiky by jejich rozhodování bylo odvozováno dle výše platů. Přitom soudce má být morálním a nezkorumpovatelným ochráncem lidských práv a svobod. Pokud sami soudci upozorňují, že je ohrožena jejich nezávislost, ptám se tedy, jak je tomu dnes? A jak to, že na soudech pracují lidé, kteří upozorňují na ohrožení jejich nezávislosti! Již jenom tato slova je musí degradovat před samotnou společností. Ano, lze souhlasit, že v případě změny ústavy, případně z navrhovaných a schválených zákonů lze upozorňovat na ohrožení nezávislosti soudců, případně zákon zrušit a vše narovnat, ale odvolávat se nezávislostí odvozenou dle výše platů je amorální. Stejně i tak, že o platech soudců rozhoduje ústavní soud. 

zdroj:
Snížení platů soudců je protiústavní, rozhodl ÚS
Soudcům se platy o čtyři procenta snižovat nebudou. Rozhodl Ústavní soud

Z mých deníků - 11.4. 2010

Zápisky psané před oltářem

Ta zpráva vpochodovala do mého vědomí příliš moc krutě. Stala se včera a já dnes – den poté se vypravuji do centra. Stále na to myslím. Hlodá to ve mne a srdce nechce přijmout. V Jilské ulici v kostele Sv. Jiljí se koná mše za oběti leteckého neštěstí ve Smolensku v Rusku. Čím blíže kostelu, tím černější barva a nálada lidí. Před kostelem jsou drobné hloučky lidí ponořeny do hovorů, lecktery jen nervózně mlčky přešlapují, jakoby jim ona nešťastná chvíle vyrazila dech. V kostele samotném se tělo lepí na tělo, kolikero lidí sem přišlo vzdát hold a nejupřímnější soustrast. To neštěstí, o kterém zde píši je letecká nehoda, při níž zemřel polský prezident Lech Kaczyński s chotí, většinou velících důstojníků, historiků, novinářů, politiků či vysloužilých vojáků z II. wojny światowej. Ta tragika si protentokrát opravdu krutě pohrála. Ono prezidentské letadlo letělo ke Katyni, kde se měla odehrát ceremonie k uctění památky 15.-20. tisíců sověty povražděných polských důstojníků, a co osud nechtěl – ona Katyň se stala gilotinou polského národa. V její půdě leží výkvět a budoucnost velkého Polska, která však onu budoucnost ztratila a tím ji uvedla na slepou kolej. Sověti to začali v Katyni (nejen) a nyní v Katyni opět končí intelektuální špička národa. Byl to šok pro mě – jakožto milovníka polského národa – pro Evropu – ba pro celý svět.
A dnes – den poté o 12. hodině, v tomto kostele u hlavního oltáře (před kněžištěm) spočívá portrét prezidenta Kaczyńského s chotí, z obou stran obklopeni polskou a smuteční – černou vlajkou. Mše začíná, skoro celá probíhá v polštině (v kostele jsou ze ¾ poláci), představený mluví o tragedii, o hlubokém znepokojení, děkuje se za kondolenci prezidenta Václava Klause při včerejším jmenování primase a také za útěšná slova nového arcibiskupa Dominika Duky. Ten je přítomen – podtrhuje závažnost situace – v polštině pronese své znepokojení, a ona – byť krátká (však co říci) – slova se ztratí ve zdech zdejšího chrámu. Pronášejí se modlitby, zpívají žalmy, cituje se z evangelia – o hříchu, naději či odpuštění. Zpěv přehlašují slova a slova mrtvolné ticho. Celá ta společnost prožívá ony truchlivé chvíle společně a statečně. V pokleku na chladných mramorových deskách tu někteří s hlavou dolů, či s očima na Krista se hlasitě modlí, a každý ten jeden hlas synchronně táhne se s tisíci. V očích mnoha se zalesknou slzy, u některých žen pak ony slzy rozpouští líčidla. V jednu chvíli se všichni otáčí na kolemstojící a jeden druhému podávají ruce, jako bratr bratru či sestra sestře. Tím stiskem dlaní se utvrdíme, že bolest srdce není jen naše – nýbrž společná. Mše končí, potichu, v důstojnosti – slova jsou tu dnes pro mrtvé. Naposledy si skupinky lidí fotí portrét zesnulého prezidenta s manželkou a pod stojanem se kupí ty trudné růže. Pak se šum chrámové lodi přenáší před kostel Sv. Jiljí a skupinky si podávají ruce a v tichosti se rozchází.


Fotogalerie:

Mše za oběti Polska - kostel sv. JILJI

Média v centru pozornosti: K článku internetového vydání MF Dnes

Diskuse osobností: Je džbán české vědy poloplný, anebo poloprázdný?

Tak zní článek Evy Bobůrkové z MF DNES, který naleznete na internetové verzi těchto novin. Že se jedná o velice zkušenou novinářku, věnující se tématům vědy obecně se nemusím dalece zaobírat, snad na potvrzení onoho faktu stačí zmínit její ocenění v pořadu Česká hlava, projektu na podporu vědecké a technické inteligence, kde získala za svou žurnalistickou práci Cenu Media. O to více čtenář jejích článků očekává bezchybnou a precizní práci, která oproti ubohé produkci valné většiny „žurnalistických zkrachovalých kampeličkářů“ se bude držet oné započaté linie, leč opak jest pravdou. V článku ze dne 29. 5. 2010 se autorka věnuje diskusnímu panelu o vědě, který probíhal na půdě Vysoké školy ekonomické, v rámci Evropského fóra vědy a techniky za účasti předních českých vědců. Článek samotný je diskusním přepisem nejdůležitějších výroků vědeckého symposia. V čem však autorka „ulítla“ a kde se hluboce mýlila, bylo její osobní v závorkách doplněné sdělení o mezinárodním hodnocení vědeckých institucí:

První verze článku:

Vzhledem k započatým mediálním, politickým a vědeckým diskusím o smyslu české vědy a na Facebooku vzniklých fórech zastánců nejen Akademie věd, se dnes řeší hodnota a cena vědecké práce v číslech či procentech, a o to více je jakýkoliv nekorektní údaj či stanovisko bráno dost citlivě a mnohdy i zbytečně silně. Proto je vhodné veškerá stanoviska na tato ožehavá témata náležitě ověřovat před finálním zveřejněním. Eva Bobůrková ve své poznámce vycházela nejspíše z výsledku hodnocení vědeckých institucí uveřejněného projektem SCImago, kde však mylně uvedla Univerzitu Karlovu jako jedinou instituci v Česku nacházející se v mezinárodním žebříčku vědeckých institucí v první TOP stovce. O tomto hodnocení referoval již obsáhle Václav Hořejší na svém BLOGU (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-horejsi.php?itemid=8925). Ke cti autorky článku je nutné podotknout, že po mé žádosti o korekci chybné části ji do druhého dne dle zveřejněného hodnocení projektu SCImago opravila.

Druhá a asi finální verze jest zde:

 

Závěrem k tomuto malému příspěvku chci říci, že zde nejde ve své podstatě o kritiku novinářské práce samotné autorky článku (chyby dělá přeci každý), jen se pozastavuji a upozorňuji na to, jakou váhu a sílu dnešní média mají a jak mnohdy nepřesná informace může vést k celospolečenskému jednostrannému pohledu a stanovisku mnohdy neinformované společnosti na dané, chybně prezentované téma.

Článek autorky naleznete zde:

http://zpravy.idnes.cz/diskuse-osobnosti-je-dzban-ceske-vedy-poloplny-anebo-poloprazdny-1cd-/kavarna.asp?c=A100528_165809_kavarna_chu