Snad mi čtenáři prominou úsudek, že většina z nich (stejně jako já) tráví své tiché večery s televizními pořady. Na tom není nic špatného. Svůj čas si určujeme stejně sami. Mnozí z nás si jistě pamatují doby krátce porevoluční, kdy se v televizi začala také ve větší míře prosazovat reklama. Nejprve jako výplň mezi a později (s příchodem komerčních stanic) jako součást různých pořadů. Pamatuji si, jak mé rodiče, strýce, tety, babičky kolem rozčilovala frekvence reklam ve vysílání, zvláště pokud si chtěl někdo z nich na video nahrát film nebo dokument. Technika nebyla úplně nejlepší v porovnání s dnešní dobou a tak přetáčení tam a zpět a hledání vhodného okamžiku k navázání na reklamní pauzu byl mnohdy nadlidský výkon. Zvláště, pokud jste na VHS kazetě měli již cosi nahráno a těch devadesát minut na zaplnění zbývalo. Jenže právě reklama byla schopna Vám natáhnout film i o desítky minut a tak se devadesát minut mohlo protáhnout i na sto dvacet. Videokazeta se pak zastavila a Vám nezbývalo než úpět a řvát. Časem se valná většina z nás sžila s reklamou a tyto filmové pauzy i častěji využívala k užitečným činnostem – např. k odchodu na toaletu nebo vykradení lednice. Ale pocit otrávenosti a manipulování převládal a myslím i nadále převládá.
