Když vešli do místnosti jeho otce, ležel na posteli a spal, alespoň v tomto okamžiku zdál se naprosto klidným, snícím s úsměvem na tváři. Do místnosti našlapovali potichu a lehce, aby se otec nevzbudil. Otec však nedýchal a byl mrtev. Přikrývka, pod níž ulehl, se nevzdouvala a klesala, jen pokryla tělo jako rakev hlína. Vedle postele na nočním stolku ležela kniha, táž kniha s níž usínal kdysi Petr. U ní stála nedopitá sklenice vody. Místnost jeho dětství zaplnilo ticho. Tam kde vládl smích, křik či slova, nebylo nyní nic. Přitom vnímal jak místnost je plná minulosti, od podlahy ke stropu plna slabik, vět, příběhů. Pohltilo ho zoufalství, cítil obrovský tlak ve spáncích, dusil se a přestával klidně dýchat. Tvář mu drásaly rýhy slz. Žena ho uchopila za ruku a on ji bezbranně následoval. Prudce rozhrnula záclonu a sklenici s vodou převrhla. Tekutina dopadla na tvář otce. Nereagoval a v klidu odpočíval. Žena zalomcovala klikou než konečně povolila okna a Petr se vyklonil ven. Hlasitě dýchal a vzlykal. Žena z kapsy svého kabátce vytáhla kapesník a otřela tvář Petrova otce. Lehce mu nadzvedla hlavu a otočila polštář mokrou stranou dolů, přečísla prošedivělé vlasy. Neznala ho. Petr nikdy nemluvil o svém životě a rodině. Když naléhala, prosil ji, když naléhala více odbyl jí slovy. „Podstata mého života leží v tobě“ říkal, pak ji přitáhl k sobě a vášnivě líbal. Věděla to, cítila z jeho pohybů a slov štěstí. Zapomněla, aby on mohl časem zapomenout. Hluboce se mýlila. Osud je vařící sprcha na těle člověka. Hleděla na něho jako tenkrát, jen nenaléhala. Naléhal osud a Petr promluvil. Mluvil do krajiny jako ke zpovědníkovi, zády k ní, snad se snažil tu tíhu minulosti propustit větru, který část jeho slov odvanul pryč.
