Cílená reklama v 21. století (Fejeton)

Snad mi čtenáři prominou úsudek, že většina z nich (stejně jako já) tráví své tiché večery s televizními pořady. Na tom není nic špatného. Svůj čas si určujeme stejně sami. Mnozí z nás si jistě pamatují doby krátce porevoluční, kdy se v televizi začala také ve větší míře prosazovat reklama. Nejprve jako výplň mezi a později (s příchodem komerčních stanic) jako součást různých pořadů. Pamatuji si, jak mé rodiče, strýce, tety, babičky kolem rozčilovala frekvence reklam ve vysílání, zvláště pokud si chtěl někdo z nich na video nahrát film nebo dokument. Technika nebyla úplně nejlepší v porovnání s dnešní dobou a tak přetáčení tam a zpět a hledání vhodného okamžiku k navázání na reklamní pauzu byl mnohdy nadlidský výkon. Zvláště, pokud jste na VHS kazetě měli již cosi nahráno a těch devadesát minut na zaplnění zbývalo. Jenže právě reklama byla schopna Vám natáhnout film i o desítky minut a tak se devadesát minut mohlo protáhnout i na sto dvacet. Videokazeta se pak zastavila a Vám nezbývalo než úpět a řvát. Časem se valná většina z nás sžila s reklamou a tyto filmové pauzy i častěji využívala k užitečným činnostem – např. k odchodu na toaletu nebo vykradení lednice. Ale pocit otrávenosti a manipulování převládal a myslím i nadále převládá.

Večer Totemu v Malostranské besedě

Čtvrtek 17.2. 2011
Malostranská beseda

Po delší době se Totem navrátil zpět do Malostranské besedy. Že to byl zajímavý večer, můžete posoudit z fotek, které jsem tu pro Vás vložil.

Fotografie z akce:

Akce Totemu_Malostranská_beseda_17_2_2011

Autorské čtení povídek v podkroví pražské Jindřišské věže

Pondělí 21.února 19.00

Jindřišská věž

Tentokrát jsem zavítal do Jindřišské věže, kde se konalo autorské čtení povídek z literárních serverů Totem.cz, Pismak.cz, Literra.org ad. Nálada byla veselá i přes krutě hlodající zimu. Většina autorů se prezentovala na profesionální úrovni, neb z větší části se jednalo o "zajeté značky" literárního nebe (jmenovat nebudu, abych na nikoho nezapomněl) :-). Jakousi příjemnou hudební vsuvkou pak bylo vystoupení písničkáře Vítka Eliáše. Za velikou škodu však těchto autorských čtení považuji neúčast amatérských nebo začínajících autorů, kteří snad z ostychu se těchto čtení záměrně neúčastní. Z tohoto důvodu jsem se já, jakožto naprostý amatér a začínající autor této úlohy zhostil, jak můžete vidět na některé z fotografií :-) Hodně štěstí!

Fotografie z akce:

Autorské čtení povídek v podkroví pražské Jindřišské věže

Václav Chochola, Jindřich Jůzl a Markéta Mališová v Domě čtení

Středa 9.února 18.00
Dům čtení
Ruská 192, Praha 10

Večer Nakladatelství Odeon.

Původně plánované setkání s Arnoštem Lustigem bylo z důvodu nemoci zrušeno. Dílo pana Lustiga představila Markéta Mališová, která se i obstojně zhostila čtení z jeho vydané knihy. Jindřich Jůzl nám vyprávěl o historii Nakladatelství Odeon a také zde představil ediční plán. Václav Chochola se nám představil jako autor tří doposud vydaných knih (např. Jako vrána na Beckhama). Na závěr setkání proběhla skromná diskuze.

Fotografie z akce:

Václav Chochola, Jindřich Jůzl a Markéta Mališová v Domě čtení

Babička (srovnání smutku a radosti na příkladu smrti)

Pavla seděla tiše v obřadní síni vedle matky a zírala na tu rakev s babičkou obsypanou bezpočtem květin a věnců, s kondolenčními hesly prodávaných v nedalekém květinářství. Přemýšlela. Když se s matkou pokoušela vybrat ten nejlepší věnec, prodavačka mluvila o babičce jako by žila (nejprve zjistila o koho jde) a ne ležela v rakvi, stále jen dokola opakovala „To by se babičce líbilo“ a to TO, zdůrazňovala a matka tu a tam kývala hlavou a byla skoupá na odpověď, neboť co může být tak dokonalé pro babičku, matku mé matky, předchůdkyni mého života? U pokladny pak matka stála, Pavla platila a za ní v řadě svírali věnce další lidé pro mrtvé, nebo které snad dopředu za mrtvé již považovali. Původně na prodavačku uvnitř sebe plivala vztek, jak může být její veselost a prostá slova vhodná k tomuto okamžiku, však záhy ji chápala. Těch mrtvích a slz zasypávalo její mozek a obranou byla jen veselá zeď. Celý den tu stála a z podlahy stírala jen žal. A onen žal se časem stal čistou formalitou, jako ranní čištění zubů, nebo vysedávání u televize. Zazvonil telefon a prodavačka se Pavle a matce omluvila. „Je to prý nutné!“ a vzala si sluchátko k uchu. Obě tu pak stály nehnutě, za sebou v řadě stejně odevzdané lidi. Pavle cukalo v obličeji, zvláště když prodavačka řekla komusi miláčku a začala se hihňat. Ta neuvěřitelná ironie života. Dvě různé cesty. Život a smrt. Pavla se nervózně pohnula a prodavačka náhle ukončila hovor slovy „Papa, zavolám později, mám tu narváno!“ Omluvně, však s cvikem se podívala na Pavlu, matku a ty ostatní v řadě a pronesla „Syn se bude pozítří ženit!“ Zavládlo ticho. Pavla zaplatila, a když vycházely z květinářství, ještě se otočila, aby stihla říct „Blahopřeji Vám a nashledanou“. Prodavačka s úsměvem odpověděla „Děkuji Vám a upřímnou soustrast“.