(Pohádka pro děti do 4 let)
Za dalekými horami, hlubokými lesy, za mnoha řekami, v pustnoucí pustině byla vyprahlá země, plná kamení a písku. Bylo tu takové teplo a horko, že než spadla občasná kapka z nebe na zem, většinou se vypařila. Jednoho dne se prohnal touto zemí obrovský hurikán, který po sobě nezanechal nic, protože v této zemi vlastně nic ani nebylo. Ale přeci jen něco zůstalo a to byla nešťastná velká žížala Natálka, která tu z čista jasna dopadla na zem a udělala – buch a žuch. Rozplácla se tu na písku, jako sněhová koule o stěnu baráčku, zaryla svůj nosánek do písku, vynořila se a říká: „pfuj, to je ale hnus!“. Oklepe se jako veverka, podívá se doleva, doprava, dolů a nahoru a vidí jen písek, nebe, slunce a svůj stín. Jinak nic. Zalomí očima a praví: „pane bože, no to je na prdíky“. Rozvalí se na písku, přemýšlí, co bude dělat a jak se odsud dostane.
Za dalekými horami, hlubokými lesy, za mnoha řekami, v pustnoucí pustině byla vyprahlá země, plná kamení a písku. Bylo tu takové teplo a horko, že než spadla občasná kapka z nebe na zem, většinou se vypařila. Jednoho dne se prohnal touto zemí obrovský hurikán, který po sobě nezanechal nic, protože v této zemi vlastně nic ani nebylo. Ale přeci jen něco zůstalo a to byla nešťastná velká žížala Natálka, která tu z čista jasna dopadla na zem a udělala – buch a žuch. Rozplácla se tu na písku, jako sněhová koule o stěnu baráčku, zaryla svůj nosánek do písku, vynořila se a říká: „pfuj, to je ale hnus!“. Oklepe se jako veverka, podívá se doleva, doprava, dolů a nahoru a vidí jen písek, nebe, slunce a svůj stín. Jinak nic. Zalomí očima a praví: „pane bože, no to je na prdíky“. Rozvalí se na písku, přemýšlí, co bude dělat a jak se odsud dostane.
„Jauvejs“ vyskočí do pozoru „toto pálí, toto pálí!!!“ běduje na horkém písku, které rozpálilo sluníčko, a poskakuje sem a tam.
Když
v tom najednou se na nebi objevila prve tečka, pak čárka a najednou
velkej čáp. Již delší čas nepapal a v bříšku mu škrundalo, až ho to
bolelo u srdíčka. Tu najednou vidí žížalu, jak poskakuje po písku,
očíčka se mu rozzáří a letí hnedle k ní. Jak tak letí blíž a blíž,
žížalu pohltí stín jeho křídel, žížala Natálka se podívá nahoru na nebe,
a v tu chvíli čáp dosedne a chystá se žížalu sežrat.
„Žížalo, mám hlad, a chci tě sežrat“ povídá a udělá jeden krok k ní.
Žížala se na něj podívá (si děláš srandu), zalomí očima a praví „to nemáš vychování čápe, to tě doma neučili, že pokud něco chceš, máš nejdříve pozdravit!“. Čáp se lekne, protože nečekal takovouto reakci a odpoví.
Žížala se na něj podívá (si děláš srandu), zalomí očima a praví „to nemáš vychování čápe, to tě doma neučili, že pokud něco chceš, máš nejdříve pozdravit!“. Čáp se lekne, protože nečekal takovouto reakci a odpoví.
„Nazdar Žížalo, jsem čáp Josef, mám hlad, chci tě sežrat“ praví a opět udělá krok blíž. Žížala polkne, chvilku mlčí a najednou dostane nápad, usměje se a praví:
