Nad platy (nejen) ústavních soudců

Ústavní soud zrušil plánované snížení soudcovských platů o čtyři procenta, které připravil kabinet premiéra Nečase v rámci úsporných škrtů a reforem. Ústavní soud konstatoval, že plat soudců musí být stabilní a nelze jej snižovat. Podnět k přezkoumání čtyřprocentního snížení platů dal ústavním soudcům Městský soud v Brně po žalobě jednoho z jejich soudců. Podle městského soudu je snížení platů útokem na soudcovskou nezávislost. Je zvláštní, že se zde soudci ohání nezávislostí soudu závislou na výši jejich platů. Podle této logiky by jejich rozhodování bylo odvozováno dle výše platů. Přitom soudce má být morálním a nezkorumpovatelným ochráncem lidských práv a svobod. Pokud sami soudci upozorňují, že je ohrožena jejich nezávislost, ptám se tedy, jak je tomu dnes? A jak to, že na soudech pracují lidé, kteří upozorňují na ohrožení jejich nezávislosti! Již jenom tato slova je musí degradovat před samotnou společností. Ano, lze souhlasit, že v případě změny ústavy, případně z navrhovaných a schválených zákonů lze upozorňovat na ohrožení nezávislosti soudců, případně zákon zrušit a vše narovnat, ale odvolávat se nezávislostí odvozenou dle výše platů je amorální. Stejně i tak, že o platech soudců rozhoduje ústavní soud. 

zdroj:
Snížení platů soudců je protiústavní, rozhodl ÚS
Soudcům se platy o čtyři procenta snižovat nebudou. Rozhodl Ústavní soud

Z mých deníků - 11.4. 2010

Zápisky psané před oltářem

Ta zpráva vpochodovala do mého vědomí příliš moc krutě. Stala se včera a já dnes – den poté se vypravuji do centra. Stále na to myslím. Hlodá to ve mne a srdce nechce přijmout. V Jilské ulici v kostele Sv. Jiljí se koná mše za oběti leteckého neštěstí ve Smolensku v Rusku. Čím blíže kostelu, tím černější barva a nálada lidí. Před kostelem jsou drobné hloučky lidí ponořeny do hovorů, lecktery jen nervózně mlčky přešlapují, jakoby jim ona nešťastná chvíle vyrazila dech. V kostele samotném se tělo lepí na tělo, kolikero lidí sem přišlo vzdát hold a nejupřímnější soustrast. To neštěstí, o kterém zde píši je letecká nehoda, při níž zemřel polský prezident Lech Kaczyński s chotí, většinou velících důstojníků, historiků, novinářů, politiků či vysloužilých vojáků z II. wojny światowej. Ta tragika si protentokrát opravdu krutě pohrála. Ono prezidentské letadlo letělo ke Katyni, kde se měla odehrát ceremonie k uctění památky 15.-20. tisíců sověty povražděných polských důstojníků, a co osud nechtěl – ona Katyň se stala gilotinou polského národa. V její půdě leží výkvět a budoucnost velkého Polska, která však onu budoucnost ztratila a tím ji uvedla na slepou kolej. Sověti to začali v Katyni (nejen) a nyní v Katyni opět končí intelektuální špička národa. Byl to šok pro mě – jakožto milovníka polského národa – pro Evropu – ba pro celý svět.
A dnes – den poté o 12. hodině, v tomto kostele u hlavního oltáře (před kněžištěm) spočívá portrét prezidenta Kaczyńského s chotí, z obou stran obklopeni polskou a smuteční – černou vlajkou. Mše začíná, skoro celá probíhá v polštině (v kostele jsou ze ¾ poláci), představený mluví o tragedii, o hlubokém znepokojení, děkuje se za kondolenci prezidenta Václava Klause při včerejším jmenování primase a také za útěšná slova nového arcibiskupa Dominika Duky. Ten je přítomen – podtrhuje závažnost situace – v polštině pronese své znepokojení, a ona – byť krátká (však co říci) – slova se ztratí ve zdech zdejšího chrámu. Pronášejí se modlitby, zpívají žalmy, cituje se z evangelia – o hříchu, naději či odpuštění. Zpěv přehlašují slova a slova mrtvolné ticho. Celá ta společnost prožívá ony truchlivé chvíle společně a statečně. V pokleku na chladných mramorových deskách tu někteří s hlavou dolů, či s očima na Krista se hlasitě modlí, a každý ten jeden hlas synchronně táhne se s tisíci. V očích mnoha se zalesknou slzy, u některých žen pak ony slzy rozpouští líčidla. V jednu chvíli se všichni otáčí na kolemstojící a jeden druhému podávají ruce, jako bratr bratru či sestra sestře. Tím stiskem dlaní se utvrdíme, že bolest srdce není jen naše – nýbrž společná. Mše končí, potichu, v důstojnosti – slova jsou tu dnes pro mrtvé. Naposledy si skupinky lidí fotí portrét zesnulého prezidenta s manželkou a pod stojanem se kupí ty trudné růže. Pak se šum chrámové lodi přenáší před kostel Sv. Jiljí a skupinky si podávají ruce a v tichosti se rozchází.


Fotogalerie:

Mše za oběti Polska - kostel sv. JILJI