První křik

Autor: Marta Jackowska
Překlad: Tomáš Batěk

Každodenně přijde na svět 200 tisíc dětí. Jejich narození mnohdy značí radost, ale též namáhavý porod pro ženy. Gilles de Maistre, francouzský dokumentarista, svým novým filmem „První křik“ ukazuje narození dětí na celém světě.

Film představuje historii 10 žen ze 4 kontinentů. Postupně sledujeme fáze porodu budoucích maminek z Ruska, Vietnamu, Konga, Nigeru, Brazílie, Francie, Spojených států, Japonska, Mexika a Tanzanie. Ženy z rozvinutých zemí mají na výběr jaký způsob porodu zvolí. Některé se rozhodují pro porod přirozený, jiné, jako například Hinduistka a Tuarežka nemají na to vliv a rodí v namáhavých podmínkách.

V různých koutech světa je porod svázán s různými obřady. Sledujeme porod Masajky, vidíme rituální pomazání těla kravskou krví za obnovení životních sil po námaze, jakou musela přejít v mlčení. Indiánka z Brazílie rodí tradičním způsobem, v lese, držíc se větve.

Film byl natočen ve zvláštním momentě, v čase blížícího se zatmění slunce. Režisér hledal vhodných hrdinek přes 22 měsíců, v jehož průběhu se setkal se 120 těhotnými ženami.

Článek přeložen ze serveru Afryka.org, pokud máte zájem si přečíst článek Marty Jackowské v originále, můžete použít tento odkaz

Interview s Gilles de Maistre

EZRA – historie dětských vojáků

Na letošním 23. Mezinárodním festivalu ve Varšavě se mezi 150 prezentovanými filmy objevil ve francouzsko-nigerijské produkci film „Ezra“.
Tento film natočil vynikající nigerijský režisér Newton Aduaka, mimochodem laureát posledního Grand Prix Fespaco. Děj, jenž se odehrává v Sierra Leoně, vypráví příběh chlapce (jménem Ezra), který ve věku 7 let je unesen spolu se svými spolužáky ze školy rebely a je včleněn do jejich armády. V jeho zemi probíhá vleklá občanská válka (1991-2001), znesvářené strany bojují o moc a kontrolu nad obchodem a těžbou diamantů. Po několika letech služby v jiné oblasti se Ezra podílí na útoku proti vesnici, kde žije jeho rodina. Při útoku a masakru místních lidí je zpozorován jeho sestrou Onitchou.
Rok nato, po ukončení vleklého konfliktu je v Sierra Leone utvořena Komise Pravdy a Usmíření, která si klade za cíl vyjasnit vojenské zločiny. Před ním stojí Ezra, který je udán svou sestrou Onitchou, jež ho obvinila z podílu na smrti rodičů a dalších obyvatel vesnice. V této nešťastné události jeho života nejde o obvinění a vydání rozsudku nad chlapcem – výpověď před Komisí mu má pomoci vrátit se do normálního, spokojeného života (jeden z předpokladů navrácení se do normálního života je rovněž jeho rehabilitace v psychiatrické nemocnici).... Cílem filmu je klást si otázky, hledat odpovědi a viníky: proč jsou zneužíváni děti k ozbrojeným konfliktům, lze je vinit ze zločinů na kterých se podílejí, lze dětské vojáky integrovat zpět do společnosti, přijme je jejich vesnice......?

Statistika: obecně se udává, že na celém světě bojuje v ozbrojených konfliktech okolo 300.000 dětských vojáků!

Článek byl přeložen z polštiny, zkrácen a doplněn některými údaji (autorem polského článku je Zuza Wiorogórska, úpravy a doplnění jsem provedl já)

Pokud máte zájem si přečíst článek v originále, zde ponechávám odkaz, pokud chcete na toto téma diskutovat doporučuji Vám fórum Problémy Afriky.

Video (ukázka):


Zdroj: http://www.afryka.org/
Obrázek převzat: http://www.cinefacto.fr/ezra.html

Mon histoire Papy

V Kongu se začal natáčet seriál na pro tuto zemi kontroverzní téma AIDS. Režisér Djo Tunda Wa Munga se inspiroval skutečným příběhem osob žíjících s AIDS a z jejich příběhů a osudů natáčí seriál. V první části se setkáme s policistou Papou, kterého se zřekla rodina, když se přiznal ke své chorobě. Film je v jazyce lingala.
Zde ukázka:

info: http://www.afryka.org/

Africa Calling - Ayub Ogada - Kenya

Fotky z Ethnofestu 2007 (1. září)

Nazdar lidičky, právě jsem upravil pár fotek (asi 20) z Ethnofestivalu, tak pokud máte zájem, můžete se kouknout na tuto adresu: http://fotoalba.cz/tomasbat
Mám ještě video z mé módní přehlídky, ale to musim zjistit jak to narvat do tohodle blogu, další fotky snad dodám později. Obelix

Jak jsem se stal modelem

Ethnofest(sobota 1. září 2007)

Navštívil jsem třetí ročník festivalu Ethnofest, zastoupeným kulturami Pákistánu, Kalmycké republiky, Ukrajiny, Číny, Afriky a Romů. Kromě klasických hudebních a tanečních vystoupení mohli diváci shlédnout módní přehlídku (Afrika, Čečensko), případně ochutnat tradiční pokrmy a nápoje u jednotlivých stánků, kde se prezentovaly jednotlivé kultury (Govinda, kalmycká kuchyně, pákistánská, čínská, africká, romská, moldavská....). Já jsem se zde shodou okolností stal pro jediný večer (asi i poslední) modelem v sekci Afrika (příště už raději nebudu mávat na rozloučenou mé kamarádce:-)). Jinak organizátory a samotné účastníky festivalu chválím, akce proběhla profesionálně, moderování bylo perfektní a atmosféra veselá.

TamTamD `Afrique 2006

Můj ne/přítel Happyfest

Praha 4.6. 2007, Střelecký ostrov, cca 18.40 hod.
Vcházím na můj známý a oblíbený kulturní ostrůvek, obklopen přívětivou tváří účastníků festivalu Happyfest. Procházím kolem obchůdků, napajedel lidských útrob a usedám do jedné z těch slastných židlí z umělé hmoty, abych se v radosti a v naději nechal omámit něčím co je pro mne relativně nové. Indie, země protikladů, země, která člověku obrátí jeho život, hodnoty, zvyky na obrácenou stranu a dá mu daleko více, než-li on tam zanechá. Země, kde je vidět rozdíl mezi tradicí venkova a globální tradicí velkých měst (ale kde to není vidět).
Země prolínající různé myšlenky, různé kultury a různá náboženství v tak neuvěřitelné smršti, jako by Vás posadili do kina a stále do Vás hustili jeden film za druhým. A já seděl najednou tam a nechal na sebe dopadat vše, jako bych se opravdu ocitnul na chvilku v Indii a měl možnost k ní částečně přičichnout. Ta radost přecházela do všech a v tónech Triveni a Venu Gopal jsem opravdu (s pohledem na šťastně se tvářící skupinku Indů) měl dojem, že se v Indii nacházím. Tradiční tance, opravdu paráda.......

Jelikož zastávám názor, že kritika je pozitivní pro rozvoj člověka, nyní tedy k festivalovým záporům.

První problémy nastaly a určité zklamání přineslo vystoupení Pavla Fajta, za což nejspíše nemůže ani tak on, jako zvukař, příp. ozvučení na pódiu. První dvě skladby byly pro mne opravdu mizerium, které zachránily ty zbývající. Sám velký Pavel Fajt uznal, že začátek nebyl podle jeho představy, ale vše napravil v následné improvizaci, kdy mu to zaplněný ostrov odpustil (budu mluvit spíš za sebe). Bohužel, zvukař asi špatně slyší a tak přidával na reprácích volume a člověk měl ve vyšších tónech příp. při vyšší razanci nástrojů dojem, že ohluchne (přeci jen se nejedná o stadion pro 100.000 lidí). Načeva a Pavlíček paráda (až na sado-masochistického zvukaře), -123 minut ušel, opravdu profesionální představení jsem úplně docenil u Yellow sisters (i když se program musel trochu přeházet, jelikož děvčata se jaksi nedostavila včas-podrobnosti však nevím). Tomu co předvedly říkám dobře odvedená práce. Moderování, zde je také určitý karambol, někdy dámy vypadaly tuze sešněrovaně a jejich výrazy neobratně (zvláště zajímavý mi připadal rozhovor s Pavlem Fajtem). Celkově hodnotím festival pozitivně, vzhledem k ceně, která byla nulová (dobrovolná) smekám, pokud mohu za sebe požádat do příště, ať se festival koná spíše o víkendu a pokud možno s trochou profesionálního zapálení moderátorů a lepšího zvukového ladění. Ono totiž na koncertech stačí tyto dvě "prkotiny" a člověk odchází s průměrným pocitem.

Literatura Afriky

Mariama Bâ (1929-1981)
Kniha senegalské spisovatelky Mariam Bâ v překladu Věry Šťovíčkové-Heroldové mě opravdu nadchla. Hrdinkami knihy jsou dvě Afričanky ze Senegalu, moderní vzdělané profesionálky ve svém oboru a zároveň milující matky a manželky stejně moderních a vzdělaných mužů, které se musí v určité fázi svého života vypořádat s faktem, že muslimská víra dovoluje manželovi oženit se s další ženou. V dopisech se odráží naděje a zklamání, víra a tradice, smíření a nenávist. Brilantní jazyk, s kterým si Miriama Bâ pohrává, čtenáře doslova uchvátí, spisovatelka, známá v Senegalu netradičními náměti (ženská otázka, rovnoprávnost žen a mužů, porušování dosavadních "tabu") se stává jakousi revolucí, získává si proto všeobecnou oblibu a pevné místo mezi africkými velikány literatury........

Tak dlouhý dopis / Mariama Bâ ; přeložila Věra Šťovíčková-Heroldová. -- 1. vyd. v českém jazyce. -- Praha : BB art, 2003. -- 133 s.

více informací naleznete: zde

Koncert v Mecce

Čtvrtek 27.10.
Africké rytmy v klubu Mecca
Tak a máme to za sebou….největší koncert africké hudby(prozatím) u nás. Spokojenost či nikoliv?

Z mého pohledu šlo o velice zdařilý koncert, který byl jako třešnička na dortu obdařen zahraniční návštěvou z Německa a ze Senegalu. Bohužel kvalitu tohoto koncertu velice srazilo a myslím ze i některé zhnusilo výběr prostor, klub Mecca vůbec neodpovídá pro koncerty tohoto typu, největší zážitek a asi nejspokojenějším posluchačstvem byly nejspíše první dvě řady, které měli možnost vidět v plné kráse např. africké tance. Já byl za bukem, nebo-li za sloupkem a tak sem se neustále nakláněl a na špičkách se snažil vidět alespoň jednoho bubeníka.

Prostory bohužel limitovaly i tanečníky a tak v přeplněném sále posunout dav bylo docela odvážné, ale úspěšné. To, že ve své podstatě nikdo nic neviděl bohužel potvrzovalo několik vzteklých páru okolo mne. Mam dojem, že i skupina Ba-to-cu musela svůj program trošičku upravit a přizpůsobit velikosti podia a tak jak ji běžně znám z koncertů se neprezentovala. Velikou ranou pro fanoušky byly i ceny v klubu - ani ne půllitr piva nebo minerálky za cca 40kačen, podělaný zapalovač za osm korun zde stal 40, nakonec to stejnak dopadlo ze jsem na záchůdkách narážel na lidi kteří si do flašek od minerálky nalévali vodu!!!!!..

Další otázkou je, zda se jednalo, i o charitativní večer, mám dojem, že ve sklepních prostorech bylo možno koupit z některých to výrobků z Afriky, ale i zde narážím na špatnou informovanost, nikde žádný ukazatel, kam jít, v cestě stál zvukař s „aparaturou“, nehledě na přemrštěné ceny v klubu, které jakoukoliv charitativní akci odsouvali na pozadí (člověk se v tom dusnu raději napije, ale když dá za minerálku tolik peněz, tak asi na charitu moc nezbude).

uf, otřu si čelo - jsem já tedy vlastně spokojen, když tu tak kritizuji? Určitě ano, šlo o první akci tohoto druhu u nás a hluboce smekám přede všemi účinkujícími (ty jsem taky nekritizoval), jen prosím příští rok někde jinde..

zde je zas jedna pozitivní recenze, ale ne moje:
http://www.bavte.se/clanek.php?mesto=brno&clanek_id=2208